Za teplých letních nocí

Leželi jsme. Všichni přes sebe, někteří blíže, jiní dál avšak všichni si byli blízko. Nedotýkala-li jsem se jich fyzicky, cítila jsem jejich přítomnost, jejich energii, kterou vysílali do všech světových stran, do všech koutů, co znám...
Zvláštní, vtíravý avšak hřejivý pocit se mi vkrádal do celého těla. Prostupoval mnou, naplňoval mě, já ho nadechovala spolu se vzduchem, polykala se slinami, spolu s krví mi protékal žílami, s jemným mrazením mi přebíhal po zádech. Ty lidské bytosti, ta klubka energie se mnou a se sebou navzájem měly tolik společného... a to přesto, že jsme už tak dlouho mlčeli.
Držela jsem nečí ruku a ta ruka mou dlaň tiskla v pomalých intervalech tlukoucího srdce jogína. Opírala jsem se někomu o hruď a někomu jinému o nohy. Byla to i fyzická blízkost, která napomáhala pocitu souznění a spříznění duší, z léta rozlétaných, mladých a krásných, stejně jako jejich majitelé. Bylo to krásné, nereálné, abnormální, nestereotypní, neopakovatelné a prchavé. A takové okamžiky jsou nejkrásnější.