Radostné zamyšlení

Koukej jak je venku úplně hrozně krásně, je tu listopad a lesy šumí a listí padá, podzim zas přichází, ale mě je narozdíl od Fasugy v téhle roční době úplně nejlíp na světě, protože je všechno tak nádherně krásné!
Víš, jak je lidem před smrtí vždycky najednou úplně dobře? Tak podzim je tohle, podzim je ten poslední hezký okamžik před tím, než to všechno pohřbí nekonečné, neprůhledné vrstvy čistě bílé... Však sníh se proto nejlíp maluje temperou, protože milióny a bambilióny malinkých sněhových vloček tvoří neproniknutelnou bílou tmu, do které se při troše štěstí můžeš zabořit až po pás, nejde nakreslit žádnou jemnou vodovkou, protože z něj nikdy nepůjde taková tíha, když bude probleskovat třeba jen milimetr papíru. Bílou tmu která zakryje všechnu tu suchou krásu celého roku, vyhřívanou jarním sluníčkem a bičovanou letní bouřkou.. Než takhle zmizí všechny ty barvy ze kterých jde mít radost tak je nejlepší řešení mít radost úplně ze všeho, protože radost jako taková není nic, co může zevšednět, je to něco jako uhasení žízně, vynoření se z vody, když už plíce potřebují vzduch, je to pocit, který se dostaví vždycky, pokud mu to dovolíš a uvědomuješ si jej.
Radost prožívá každý jinak, každému ji způsobuje něco jiného, avšak její koncept je stále stejný. Pocit, který může a nemusí být euforický, může a nemusí mít důvod a logické vysvětlení, může a nemusí mít příčinu a může a nemusí ji způsobit někdo jiný. Široký pojem, tahle radost. Ale když je vlastně radost tak moc relativní, otevřená a neohraničená, už mi přijde vlastně tak trochu logické, proč se lidi občas tak rádi topí a plácají ve smutcích, špatných náladách a přenášejí to na ostatní i když by mohli být šťastní jen tak, sami od sebe bez nějaké dlouhé cesty a množství nedosažených či nedosažitelných prostředků... Možná proto, že smutek způsobuje i lidský soucit. A něha a laskavost, typické pro lidský soucit, jsou samy o sobě přece krásným důvodem k radosti. Radost pramenící z vlastního smutku. To je mi ironie, takhle při neděli...
Je ale jisté, že pokud se dokážeš odpoutat a nelpět na štěstí a radosti ostatních, jen na vnímání sebe sama (což není sobecké, jen naprosto spolehlivé) a dovedeš v sobě najít to, co ti udělá radost a pak se dlouho a opakovaně radovat z každé sebemenší krásy. A budeš nejšťastnější člověk na světě.

Skoropodzimní

 Běžím, v ruce vodítko a na vodítku táhnu chudáka mokrého a nevrlého psa, který se po každých pár metrech zhnuseně otřásá aby se zbavil té divné, mokré a studené hmoty, kterou na něj někdo shora furt hází. Vláčíme, smýkáme, taháme se navzájem a přibíháme domů, oba od hlavy až k patě oděni do deště. Už jen pár metrů... konečně!
 Studenýma rukama vytahuji klíče a dvakrát za sebou je pouštím na zem. Typická Markéta...
 A zatímco venku přestává pršet a obloha světlá a paprsky pomalinku vykukují zpoza mraků, svlékám se z té, najednou tak těžké látky, lepící se na tělo a balím se do svetru a deky.
 Z konečků vlasů mi v pomalých intervalech kape voda na ramena a po zádech mi přeběhne husí kůže. Už to cítím: začíná se hra "horký čaj do dvou minut, nebo zápal plic do dvou dnů". Vyhrává, alespoň prozatím, možnost "čaj" a já postavím vodu. Čekám, koukám z okna a tím "bezcílně zabíjím čas, který bych mohla strávit studiem" (jak řekl pan Kantor).
*CVAK*
Rychlovarná konvice sice nedovařila tak rychle, jak si pod tím pojmem představíš, ale, světe div se, dovařila!
 Zalévám, sladím a vybíhám schody "čajovým tempem", které má odvrátit téměř nezvratné- vylití čaje při pohybu posuvném. Divím se vlastní zručnosti při dokončování mé trajektorie a pokládám (nevylitý!!!) čaj na stůl.
 Skláním se pro tašku a najednou zavadím pohledem o nádheru odehrávající se venku a rozprostírající se přímo přede mnou, před mým oknem a okem (které jest oknem do duše, však víme...).
 Slunce už nezáří tak jasně, ostře, dynamicky, dravě a vzrušeně jako v létě, dnes, snad poprvé tento rok, už má ten mnou milovaný, nádherný, hřejivý nádech, jemný tón maroon, který hladí po duši jako tón správně naladěného nástroje, jako letmý dotek teplé dlaně na chladné kůži, jako vůně a atmosféra vesmírného avšak nesmírně- smírného klidu mého pokoje, když se v létě vracím opálená z táborů, výletů a všemožných dobrodružství...
 Můj milovaný Podzim.
 Už ho cítím. V ranním chladu, který mi z pod mikiny vyžene poslední zbytky příjemné teplé rozespalosti, ve větru, který už nenese těžkou vůni prachu z rozpálené příjezdové cesty a suché trávy, ale právě naopak- přináší jemné závany zeminy, která se s přeháňkami probudila po tropicky suchém létě, lehkou vůni listů, které však ještě netlejí, nýbrž jen pomalu ztrácí svou zeleň a čerstvost...

 Tak už pojď, Podzime, přijmi mé pozvání! Já budu čekat, než se objevíš- v celé své kráse, velkoleposti a kouzlu...

Za teplých letních nocí

Leželi jsme. Všichni přes sebe, někteří blíže, jiní dál avšak všichni si byli blízko. Nedotýkala-li jsem se jich fyzicky, cítila jsem jejich přítomnost, jejich energii, kterou vysílali do všech světových stran, do všech koutů, co znám...
Zvláštní, vtíravý avšak hřejivý pocit se mi vkrádal do celého těla. Prostupoval mnou, naplňoval mě, já ho nadechovala spolu se vzduchem, polykala se slinami, spolu s krví mi protékal žílami, s jemným mrazením mi přebíhal po zádech. Ty lidské bytosti, ta klubka energie se mnou a se sebou navzájem měly tolik společného... a to přesto, že jsme už tak dlouho mlčeli.
Držela jsem nečí ruku a ta ruka mou dlaň tiskla v pomalých intervalech tlukoucího srdce jogína. Opírala jsem se někomu o hruď a někomu jinému o nohy. Byla to i fyzická blízkost, která napomáhala pocitu souznění a spříznění duší, z léta rozlétaných, mladých a krásných, stejně jako jejich majitelé. Bylo to krásné, nereálné, abnormální, nestereotypní, neopakovatelné a prchavé. A takové okamžiky jsou nejkrásnější.

Ve větru

Koukám z okna a vidím listy, rostoucí na větvích, trhající se ve větru. Očividný boj vedený mezi stonky listů, snažícími se pevně udržet na košatině a větrem opírajícím se do každého žilnatého zpeření, do každého centimetru kůry, do všech a jednoho místa obnažených kořenů.
...
Proč si nevšímám takovýchto promyšlených přírodních detailů při matice?

Fotky

Fotky.
Prostředek k esteticky příjemnému zobrazení reality?
Osobně nikdy nedělám fotky za tímhle účelem- abych někomu ukázala, že mám smysl pro kompozici, či "dobré oko", nebo, nedejbože, abych měla "sladěný instagram". Ale fotím jen věci/ lidi které/ kteří ve mně nechají nějaký dojem, příjemný, či naopak silně zastrašující pocit. Vždycky, když fotím, myslím jen na to, jak mi je, protože si ten pocit chci uchovat, aby mi připomínal, že před pár dny jsem si nepřipadala jako chodící troska, ale bylo krásně a já jsen byla moc šťastná. Jak jsem si četla u okna při západu slunce a při každém otočení listu jsem se dívala na ty krásné, avšak pomalu mizející červánky. Jak se mi nohy bořily do teplého písku a jak mě ten samý písek škrábal pod horním dílem plavek, dokud jsem se nevnořila do chladné vody. Jak jsem šla v šeru lesem, slyšela jsem vítr a v nose mě lechtal vlahý večerní vzduch vonící mořem. Jak jsem se vzbudila po bouřkové noci, kdy kapky s rostoucí a klesající intenzitou vytrvale klepaly na plachtu stanu, ještě dlouho před budíčkem, ve stanech kolem mě bylo ticho, a za několik dlouhých minut začaly kuchařky šoupat korkovými podrážkami přezůvek, tlumeně cjnkat hrnci a dvojhlasně zpívat Tulácký ráno. Jak se na mě usmívali neznámí lidi ve městě, když jsem šla naboso po chodníku.
Ale nejkrásnější věci si stejně vždycky nechávam pro sebe. Třeba jak se na lidi usmívám a oni se usmívají na mě. To je moc krásné.

Vzdálenost

Navzájem se vzdalujeme
mám pocit, že to děláš naschvál a marně se snažím zjistit proč.
Nekladu ti to za vinu- musí to být reakce na něco, co jsem udělala. Tak jako jde kůň směrem od tlaku nohy, jako papír do nějž se opřel vítr pomalu odklouže vzduchem pryč.
A mě tak napadla jediná věc...
Co když pláčeme proto, že doufáme, že naše slzy se stanou oceánem, vzlyky větrem, který rozvlní hladinu a přinese nám na vlnách zpátky to, co jsme svou chybou ztratili?

Je to asi důvod, proč často odpouštíme až v slzách.

Odmítnutí a strach

Napadlo mě zamyslet se nad tím, proč se vlastně tolik bojíme o něco požádat, stát si za svými potřebami a žádostmi, proč sr prostě bojíme odmítnutí. Přečtení knih o seberůstu, různých životních filozofiích a přijetí sebe sama, jadajadajada... mě přiměly k myšlence, že i když všechny skutečnosti, které by nám dle našeho vlastního uvážení měly zlepšit život a přinést nám pocit štěstí, úspěchu a podobně, máme pečlivě naplánované, takových 80 procent z nich stejně upadnou v zapomnění- jen je vymyslíme, naplánujeme a tím to končí. Většinou je na vině jeden jediný prostý důvod.
Jo, strach. Ale z čeho?
...
Nikdy jsem si vlastně neuvědomila, čeho se bojím. Stojím před něčím, co se mi zdá jako nezvladatelný úkol, většinou to má co dočinění s komunikací s ostatními lidmi... a já si radši najdu bambilion výmluv a výkrutek (...a knížek), kterými se přesvědčuju o hlouposti, pošetilosti, krajní nevhodnosti, případné dětinskosti, ale za to velmi časté naivitě svého nápadu do té doby, než mě strach pohltí, sežere mě zaživa a zevnitř a nenechá ve mně ani špetku sebejistoty, přestože vášeň pro tu činnost, pro ten sen či potřebu tam pořád někde je, furt tam na stejném místě a já ji tam cítím. Stačilo by malé popostrčení, náznak a měla bych to všechno nadosah... Ale...
Nic, takovéhle věci nepřicházejí. Vyšší moc? Vesmír ani karma nenadržují, jen udržují životní rovnováhu. Musíme se sami popasovat se svým strachem, přestože to často bývají ta nejsilnější pouta, s jimiž za život budeme mít svázané ruce.
...
Ale já nevím, tápu ve tmě nejistoty, mám v sobě tolik neznáma, že mi není známo, jak se jej zbavit...

Sunshine

Ačkoliv to byl upršený, pochmurný, nevlídný, mlhavý a smutný den, ani kousek z tohohle svinstva nevnikl Já do hlavy. Jaké štěstí.
Nah, nebylo to štěstí.
Bylo to díky tomu, že jeden úsměv rozzářil oblohu, vyhnal mraky, vysušil déšť, odfoukl mlhu, pohladil duše a rozzářil slunce. Usmívalo se toho dne na Já mnoho lidí a Já stejně cítila, že to jsou ty omluvné "léčbu toho palce na noze, který jsem vám zlomil svou dvoukilovou gládou vám určitě proplatí pojišťovna" pohledy a úsměvy, které neměly za úkol potěšit, ale omluvit toho, kdo jej měl na rtech po jakési prekérní situaci.
Tenhle byl jiný. Tak pozitivní, krásný, veselý, milý a příjemný, povzbuzující, okouzlující, hřejivý... and that's what i call sunshine, when it doesn't matter what kinda weather is outside.

Žiju- dospívám

Oslavil jsi to vodkou, rumem, panákama a nespočtem drinků. Máš pocit, že jsi už opravdu dospělý, protože už MŮŽEŠ VŠECHNO. Jo, můžeš se třeba taky sám zničit dojmem vlastní dokonalosti, vševědoucnosti a neomylnosti. Protože nejsi dospělý. A ještě celý život nebudeš.
Dospěješ v okamžiku před smrtí. To je okamžik, do kterého jsi dospěl, maximálních zkušeností dosáhneš právě v tuto chvíli. Ale moc si ji neužiješ, hm?
Pomyslné věkové hranice jen značí, jak dlouho už ti vymývali mozek aby ses naučil jak zapadnout, jak se chovat a "být normální", naučit se všem přístojnostem na veřejnosti, správnému chování k lidem "z vyšších společenských vrstev". Až před smrtí teprve všichni dospějeme a soustředíme se na to nejdůležitější- jebat na všechny povrchní starosti, povýšenecký pocit vlastní nepostradatelnosti a důležitosti a sobecké postoje, protože jsme mnohokrát nějak mylně nabyli dojmu, že jsme "něco víc", než ostatní.
A vy myslíte že takoví nejste. Že jste přece lepší než nekdo takový, že jste lepší než nějací povrchní sobci... Hm?
...
A nebojte, všichni během života několikrát umřeme. Nespočetněkrát. S každým krásným opojným pocitem, který zmizel a vypařil se a my už jej nikdy neprožijeme znova. Vím, už se ti vybavují. Už si vzpomínáš? Na každý, jednotlivě? Na každou radostnou hloupost? Už tě ty drobnosti a malichernosti, které jsi bral za zcela normální začínají naplňovat štěstím? Když ne teď, tak kdy? Až budeš umírat? Až budeš mít poslední minutu? Na co ti bude. Proč ne teď, proč se musíme nejdřív dojímat a pak až jsme schopni se zaradovat z nějaké krásné vzpomínky?
Proč to držíš v sobě? Pověz, poděl se, rozesměj mě. Proč chceš jen zapadnout a mít pocit vlastní dokonalosti z dobře odvedené práce, "správných názorů", které tak označilo pět lidí a ty to bereš jako psanou pravdu, mít pocit vlastní dokonalosti z posudku druhých.
Proč upřímnou radost skrýváme? Stydíš se smát? Nemáš čemu? S kým? A co jenom tak? I kdybych byla jediná, já tu radost stejně ucítím. Vždycky, vždycky- jako vůni dobrýho čaje.

Dobří lidi jsou vlastně dobrý čaje

...a já to poznám. Vždycky, vždycky- jako vůni dobrýho čaje, protože většina čajů jsou hnusný zatuchlý sušiny, předstírající že jsou dobrej čaj a všichni jim to věří, když jsou tak jednoduše k dostání.... však ono se to tak krásně dá přirovnat k lidem. Dobré lidi je taky třeba hledat, budou někde schovaní, jak dobré drahé čaje. Někde vzadu v zadní části obchodu s lidma, protože na ně není žádná sleva a tak moc nikoho nezajímají. A co teprve, když jsou v nějaké divné krabičce...

Stydím se

Buší mi srdce,
těkám očima
ze strany
na stranu,
zvedám nohu k dalšímu kroku,
snad nespadnu,
prosím.
Nastává asi největší nepochopení mě samotné, mnou samotnou,
vnitřní boj,

stejně zbytečný jako resuscitace mrtvoly.
Láká mě kouknout se ti do očí
tak moc chci.
Zvedám je,
pomalu
naskýtá se mi ten úžasný-
AU!
to pálilo
štíplo to
jako střep
sklopila jsem pohled,
ucukla jsem,
už se ti do nich dávno nedívám,
tisíce marných pokusů
a já pořád ještě netuším,
jakou mají vlastně barvu.
Tak zvedám hlavu
a

"Ahoj!"
...
Ale stejně...
nejlepší na tom je vědět,
že narozdíl od mých
se tvá "okénka do duše"
budou při každém dalším setkání
vpíjet do těch mých
a já budu stejně zbaběle utíkat.

Vracím se

Koukám na západ slunce
barví mi tváře
dorůžova
a já přemýšlím, jestli je to pořád to stejné
Slunce.
I když se tolik věcí
změnilo.
I teď je to tak krásné.
Ale bez kouzla
Kouzla Slunce, které se nesměle a unaveně schovalo do moře
a nechalo mě stát na břehu samotnou,
s nohama zabořenýma v chladnoucím písku,
s úsměvem na rtech,
slzami v očích
a myšlenkou mizící s tím kouzelným okamžikem.
Pocit nekonečnosti a přitom nepotřebnosti, pomíjivosti a nepatrnosti.
Akorát už myslím na někoho jiného.
Tohle je ono.
Ano, děkuji, pocity.

Tříštím se

Hrály jsme hru
tu, co otestuje kamarádství,
tu, při které jsem padala,
zády na zem
a tys mne měla chytit

Nechytila.

Vyrazila jsem si dech
roztříštila plíce,
roztrhla srdce
a tys mne nechala tak.

Bojím se

Měla jsem pocit, že se vznáším. Měla jsem pocit, že moje duše skáče, levituje, vznáší se, letí, plachtí. Že už to zvládla...
Za dobu, kterou už tady dýchám, ve mně tenhle pocit nevzbudil ještě nikdo. Nikdo, jen Vy. Tak proč se i přes to, co se mnou dělá jen Vaše pouhá přítomnost pořád bojím. Bojím se, že spadnu. Bojím se, že to bude zase jen a jen má vlastní hloupost, infantilní naivita, která zničí to, o čem teď můžu aspoň snít, všední a krutou, bolestivou realitou, na kterou jsem posledních pár měsíců úplně zapomněla, když jsem myslela na Vás. Bojím se, že budete naštvaný a zklamaný až se to dozvíte. Že se budete cítit využitý, protože já Vám svá křídla neumím propůjčit i kdybych chtěla. Protože mně už je ustřihli- tolikrát mě ztrapnili, ponížili a zesměšnili... a já teď sama při lítání jen bezmocně plácám rukama, zatímco padám do hloubky a svědomí mi křičí zevnitř do uší "Máš tak těžkou hlavu, že s tou se vznášet nedokážeš!"

Ptám se

Proč vlastně máme rozdílné priority?
Proč byla lidem dána možnost volby v tak nejasných a vratkých rozhodnutích jako je, na první pohled jednoduchá otázka "Kdo je dobrý a kdo špatný"?
...
Kdo je dobrý a kdo špatný?
Proč vlastně sami, přes vlastní omezenost a hloupost nevědění Všeho vybíráme z hromad a tun a mas různých "sbírek" pocitů, zážitků a vědomí, a neznaje Všeho tyto chodící sbírky posuzujeme, hodnotíme, soudíme a odsuzujeme, aniž bychom byli vůbec vyzváni?
Proč je tady vlastně ta možnost si vybrat, jací chceme být, když přes veškerou stranu páchat Dobro stejně budeme v očích někoho jiného ti nejhorší lidé na této planetě?
Proč mají možnost nás soudit?
Proč TO pro ně není také dobro?
Proč nevidí ostatní jako já?
Proč nejsou jako já?
A proč máme rozdílné priority?
...

Padám

Sedím až na kraji,
za chvíli vzlétnu
ve vlahém květnu
z okraje zábradlí.

Někdo mě zachytí,
jistě a přece
jsou to tvé ruce,
padají spolu
rychle,
až dolů
bezvládná těla do kvítí.