Ve větru

Koukám z okna a vidím listy, rostoucí na větvích, trhající se ve větru. Očividný boj vedený mezi stonky listů, snažícími se pevně udržet na košatině a větrem opírajícím se do každého žilnatého zpeření, do každého centimetru kůry, do všech a jednoho místa obnažených kořenů.
...
Proč si nevšímám takovýchto promyšlených přírodních detailů při matice?

Fotky

Fotky.
Prostředek k esteticky příjemnému zobrazení reality?
Osobně nikdy nedělám fotky za tímhle účelem- abych někomu ukázala, že mám smysl pro kompozici, či "dobré oko", nebo, nedejbože, abych měla "sladěný instagram". Ale fotím jen věci/ lidi které/ kteří ve mně nechají nějaký dojem, příjemný, či naopak silně zastrašující pocit. Vždycky, když fotím, myslím jen na to, jak mi je, protože si ten pocit chci uchovat, aby mi připomínal, že před pár dny jsem si nepřipadala jako chodící troska, ale bylo krásně a já jsen byla moc šťastná. Jak jsem si četla u okna při západu slunce a při každém otočení listu jsem se dívala na ty krásné, avšak pomalu mizející červánky. Jak se mi nohy bořily do teplého písku a jak mě ten samý písek škrábal pod horním dílem plavek, dokud jsem se nevnořila do chladné vody. Jak jsem šla v šeru lesem, slyšela jsem vítr a v nose mě lechtal vlahý večerní vzduch vonící mořem. Jak jsem se vzbudila po bouřkové noci, kdy kapky s rostoucí a klesající intenzitou vytrvale klepaly na plachtu stanu, ještě dlouho před budíčkem, ve stanech kolem mě bylo ticho, a za několik dlouhých minut začaly kuchařky šoupat korkovými podrážkami přezůvek, tlumeně cjnkat hrnci a dvojhlasně zpívat Tulácký ráno. Jak se na mě usmívali neznámí lidi ve městě, když jsem šla naboso po chodníku.
Ale nejkrásnější věci si stejně vždycky nechávam pro sebe. Třeba jak se na lidi usmívám a oni se usmívají na mě. To je moc krásné.

Vzdálenost

Navzájem se vzdalujeme
mám pocit, že to děláš naschvál a marně se snažím zjistit proč.
Nekladu ti to za vinu- musí to být reakce na něco, co jsem udělala. Tak jako jde kůň směrem od tlaku nohy, jako papír do nějž se opřel vítr pomalu odklouže vzduchem pryč.
A mě tak napadla jediná věc...
Co když pláčeme proto, že doufáme, že naše slzy se stanou oceánem, vzlyky větrem, který rozvlní hladinu a přinese nám na vlnách zpátky to, co jsme svou chybou ztratili?

Je to asi důvod, proč často odpouštíme až v slzách.

Odmítnutí a strach

Napadlo mě zamyslet se nad tím, proč se vlastně tolik bojíme o něco požádat, stát si za svými potřebami a žádostmi, proč sr prostě bojíme odmítnutí. Přečtení knih o seberůstu, různých životních filozofiích a přijetí sebe sama, jadajadajada... mě přiměly k myšlence, že i když všechny skutečnosti, které by nám dle našeho vlastního uvážení měly zlepšit život a přinést nám pocit štěstí, úspěchu a podobně, máme pečlivě naplánované, takových 80 procent z nich stejně upadnou v zapomnění- jen je vymyslíme, naplánujeme a tím to končí. Většinou je na vině jeden jediný prostý důvod.
Jo, strach. Ale z čeho?
...
Nikdy jsem si vlastně neuvědomila, čeho se bojím. Stojím před něčím, co se mi zdá jako nezvladatelný úkol, většinou to má co dočinění s komunikací s ostatními lidmi... a já si radši najdu bambilion výmluv a výkrutek (...a knížek), kterými se přesvědčuju o hlouposti, pošetilosti, krajní nevhodnosti, případné dětinskosti, ale za to velmi časté naivitě svého nápadu do té doby, než mě strach pohltí, sežere mě zaživa a zevnitř a nenechá ve mně ani špetku sebejistoty, přestože vášeň pro tu činnost, pro ten sen či potřebu tam pořád někde je, furt tam na stejném místě a já ji tam cítím. Stačilo by malé popostrčení, náznak a měla bych to všechno nadosah... Ale...
Nic, takovéhle věci nepřicházejí. Vyšší moc? Vesmír ani karma nenadržují, jen udržují životní rovnováhu. Musíme se sami popasovat se svým strachem, přestože to často bývají ta nejsilnější pouta, s jimiž za život budeme mít svázané ruce.
...
Ale já nevím, tápu ve tmě nejistoty, mám v sobě tolik neznáma, že mi není známo, jak se jej zbavit...

Sunshine

Ačkoliv to byl upršený, pochmurný, nevlídný, mlhavý a smutný den, ani kousek z tohohle svinstva nevnikl Já do hlavy. Jaké štěstí.
Nah, nebylo to štěstí.
Bylo to díky tomu, že jeden úsměv rozzářil oblohu, vyhnal mraky, vysušil déšť, odfoukl mlhu, pohladil duše a rozzářil slunce. Usmívalo se toho dne na Já mnoho lidí a Já stejně cítila, že to jsou ty omluvné "léčbu toho palce na noze, který jsem vám zlomil svou dvoukilovou gládou vám určitě proplatí pojišťovna" pohledy a úsměvy, které neměly za úkol potěšit, ale omluvit toho, kdo jej měl na rtech po jakési prekérní situaci.
Tenhle byl jiný. Tak pozitivní, krásný, veselý, milý a příjemný, povzbuzující, okouzlující, hřejivý... and that's what i call sunshine, when it doesn't matter what kinda weather is outside.