Žiju- dospívám

Oslavil jsi to vodkou, rumem, panákama a nespočtem drinků. Máš pocit, že jsi už opravdu dospělý, protože už MŮŽEŠ VŠECHNO. Jo, můžeš se třeba taky sám zničit dojmem vlastní dokonalosti, vševědoucnosti a neomylnosti. Protože nejsi dospělý. A ještě celý život nebudeš.
Dospěješ v okamžiku před smrtí. To je okamžik, do kterého jsi dospěl, maximálních zkušeností dosáhneš právě v tuto chvíli. Ale moc si ji neužiješ, hm?
Pomyslné věkové hranice jen značí, jak dlouho už ti vymývali mozek aby ses naučil jak zapadnout, jak se chovat a "být normální", naučit se všem přístojnostem na veřejnosti, správnému chování k lidem "z vyšších společenských vrstev". Až před smrtí teprve všichni dospějeme a soustředíme se na to nejdůležitější- jebat na všechny povrchní starosti, povýšenecký pocit vlastní nepostradatelnosti a důležitosti a sobecké postoje, protože jsme mnohokrát nějak mylně nabyli dojmu, že jsme "něco víc", než ostatní.
A vy myslíte že takoví nejste. Že jste přece lepší než nekdo takový, že jste lepší než nějací povrchní sobci... Hm?
...
A nebojte, všichni během života několikrát umřeme. Nespočetněkrát. S každým krásným opojným pocitem, který zmizel a vypařil se a my už jej nikdy neprožijeme znova. Vím, už se ti vybavují. Už si vzpomínáš? Na každý, jednotlivě? Na každou radostnou hloupost? Už tě ty drobnosti a malichernosti, které jsi bral za zcela normální začínají naplňovat štěstím? Když ne teď, tak kdy? Až budeš umírat? Až budeš mít poslední minutu? Na co ti bude. Proč ne teď, proč se musíme nejdřív dojímat a pak až jsme schopni se zaradovat z nějaké krásné vzpomínky?
Proč to držíš v sobě? Pověz, poděl se, rozesměj mě. Proč chceš jen zapadnout a mít pocit vlastní dokonalosti z dobře odvedené práce, "správných názorů", které tak označilo pět lidí a ty to bereš jako psanou pravdu, mít pocit vlastní dokonalosti z posudku druhých.
Proč upřímnou radost skrýváme? Stydíš se smát? Nemáš čemu? S kým? A co jenom tak? I kdybych byla jediná, já tu radost stejně ucítím. Vždycky, vždycky- jako vůni dobrýho čaje.

Dobří lidi jsou vlastně dobrý čaje

...a já to poznám. Vždycky, vždycky- jako vůni dobrýho čaje, protože většina čajů jsou hnusný zatuchlý sušiny, předstírající že jsou dobrej čaj a všichni jim to věří, když jsou tak jednoduše k dostání.... však ono se to tak krásně dá přirovnat k lidem. Dobré lidi je taky třeba hledat, budou někde schovaní, jak dobré drahé čaje. Někde vzadu v zadní části obchodu s lidma, protože na ně není žádná sleva a tak moc nikoho nezajímají. A co teprve, když jsou v nějaké divné krabičce...

Stydím se

Buší mi srdce,
těkám očima
ze strany
na stranu,
zvedám nohu k dalšímu kroku,
snad nespadnu,
prosím.
Nastává asi největší nepochopení mě samotné, mnou samotnou,
vnitřní boj,

stejně zbytečný jako resuscitace mrtvoly.
Láká mě kouknout se ti do očí
tak moc chci.
Zvedám je,
pomalu
naskýtá se mi ten úžasný-
AU!
to pálilo
štíplo to
jako střep
sklopila jsem pohled,
ucukla jsem,
už se ti do nich dávno nedívám,
tisíce marných pokusů
a já pořád ještě netuším,
jakou mají vlastně barvu.
Tak zvedám hlavu
a

"Ahoj!"
...
Ale stejně...
nejlepší na tom je vědět,
že narozdíl od mých
se tvá "okénka do duše"
budou při každém dalším setkání
vpíjet do těch mých
a já budu stejně zbaběle utíkat.

Vracím se

Koukám na západ slunce
barví mi tváře
dorůžova
a já přemýšlím, jestli je to pořád to stejné
Slunce.
I když se tolik věcí
změnilo.
I teď je to tak krásné.
Ale bez kouzla
Kouzla Slunce, které se nesměle a unaveně schovalo do moře
a nechalo mě stát na břehu samotnou,
s nohama zabořenýma v chladnoucím písku,
s úsměvem na rtech,
slzami v očích
a myšlenkou mizící s tím kouzelným okamžikem.
Pocit nekonečnosti a přitom nepotřebnosti, pomíjivosti a nepatrnosti.
Akorát už myslím na někoho jiného.
Tohle je ono.
Ano, děkuji, pocity.

Tříštím se

Hrály jsme hru
tu, co otestuje kamarádství,
tu, při které jsem padala,
zády na zem
a tys mne měla chytit

Nechytila.

Vyrazila jsem si dech
roztříštila plíce,
roztrhla srdce
a tys mne nechala tak.

Bojím se

Měla jsem pocit, že se vznáším. Měla jsem pocit, že moje duše skáče, levituje, vznáší se, letí, plachtí. Že už to zvládla...
Za dobu, kterou už tady dýchám, ve mně tenhle pocit nevzbudil ještě nikdo. Nikdo, jen Vy. Tak proč se i přes to, co se mnou dělá jen Vaše pouhá přítomnost pořád bojím. Bojím se, že spadnu. Bojím se, že to bude zase jen a jen má vlastní hloupost, infantilní naivita, která zničí to, o čem teď můžu aspoň snít, všední a krutou, bolestivou realitou, na kterou jsem posledních pár měsíců úplně zapomněla, když jsem myslela na Vás. Bojím se, že budete naštvaný a zklamaný až se to dozvíte. Že se budete cítit využitý, protože já Vám svá křídla neumím propůjčit i kdybych chtěla. Protože mně už je ustřihli- tolikrát mě ztrapnili, ponížili a zesměšnili... a já teď sama při lítání jen bezmocně plácám rukama, zatímco padám do hloubky a svědomí mi křičí zevnitř do uší "Máš tak těžkou hlavu, že s tou se vznášet nedokážeš!"

Ptám se

Proč vlastně máme rozdílné priority?
Proč byla lidem dána možnost volby v tak nejasných a vratkých rozhodnutích jako je, na první pohled jednoduchá otázka "Kdo je dobrý a kdo špatný"?
...
Kdo je dobrý a kdo špatný?
Proč vlastně sami, přes vlastní omezenost a hloupost nevědění Všeho vybíráme z hromad a tun a mas různých "sbírek" pocitů, zážitků a vědomí, a neznaje Všeho tyto chodící sbírky posuzujeme, hodnotíme, soudíme a odsuzujeme, aniž bychom byli vůbec vyzváni?
Proč je tady vlastně ta možnost si vybrat, jací chceme být, když přes veškerou stranu páchat Dobro stejně budeme v očích někoho jiného ti nejhorší lidé na této planetě?
Proč mají možnost nás soudit?
Proč TO pro ně není také dobro?
Proč nevidí ostatní jako já?
Proč nejsou jako já?
A proč máme rozdílné priority?
...

Padám

Sedím až na kraji,
za chvíli vzlétnu
ve vlahém květnu
z okraje zábradlí.

Někdo mě zachytí,
jistě a přece
jsou to tvé ruce,
padají spolu
rychle,
až dolů
bezvládná těla do kvítí.