Ticho, které shora padá, ocelový kvádr.
To zvládneme, to zvládneme, stihneme mu utéct.
Ticho mi šeptá, že je všude- kolem mne i ve mně, prostupuje do mě každým pórem, s každým nádechem mi tiší proudění krve v žilách, tají mi dech a zpomaluje tlukot srdce.
Pšššt, už-ani-ťuk.
Kvádr spadl níž, už vidím jasně jeho hrany, jeho nezodpovědně obroušený povrch. Posel ticha a prázdna.
Plní mi pokoj, plíce a tebe tím tichem... bude tu hned, s plíživostí cyklonu B, už se neslyšně šine po zemi, ještě sekunda, dusí mě, cítím tu tíhu na plicích a srdce už mi nebije, všechno se se mnou točí a já se to čím s tím vším, přijde to na nás naráz- náraz a pak
... nekonečné ticho, neboj, bude to rychlé, a pak už mě stejně čeká jenom Nic.
Ve strachu proplétám prsty, ale jen se vzduchem místo teplé dlaně- aha.. odpustil a opustil.
Poslední sekunda před dopadem onoho kvádru mi ještě stihla ukázat, jak se tvá silueta zaleskla na jeho ocelovém povrchu
a o sekundu později mi zlomeným vazem nasadil plynovou masku.
Asi mě měla ochránit proti všemu tomu tichu.
