Seberte mě, prosím, někdo z té země a poskládejte mě zpátky do mé lidské podoby.
Posaďte mě na židli, našijte mi pusu do širokého kýčovitého úsměvu, vyřežte mi ty pověstné "radostné vrásky od smíchu" a sešívačkou mi trošku nadzvedněte obočí- pak to vypadá, že mě zajímá, co mi tu zrovna říkáte, že jsem nad věcí, šťastná a tak podobně...
Provazy mi zkuste přivázat ruce do nějakého veselého a teatrálního gesta s otevřenou náručí, ať to vypadá, jak mám hrozně moc ráda lidi, protože jsem přece mladá a naivní, a tak jim všem až moc důvěřuji... protože nevěřím a nikdy neuvěřím v to, že by někdo z nich mohl úmyslně zraňovat někoho jiného.
Až mi budete lepit hlasivky, slepte je, prosím, k sobě. Omezenost lidského vyjadřování páchá více škody, než užitku, více smutku, než radosti a více zla, než krásy. A to je zbytečné, snažit se mluvit, když si pak nikdy nemůžeme přesně rozumět.
Kupte mi nové, krásné, ale o dvě čísla menší boty, protože to mě možná pro příště naučí, že dálka bolí, obzvlášť, když v ní někoho máte a ty boty sou jakože metafora, však víš, v těch botách totiž moc daleko nedojdeš, Mařenko... a kdyby přece jen došla, bud mít paty sedřené do krve.
Až mě zase poskládáte zpátky a do zad mi voperujete tu železnou destičku, co mi má držet záda narovnaná, a vzhled tak hrozně sebevědomý, tak nezapomeňte, že ta stejná destička mi stejně bude bránit, až se budu chtít schoulit někde u někoho v náručí nebo zůstanu ležet na zemi, až zase jednou spadnu a rozmlátím si hubu na schodech. Nebo na chodníku. Sama před sebou a nebo přede všemi se budu mrskat jako ryba, co spadla z pultu rybáři na ranním trhu. Ale to je jedno, stejně na tom nezáleží, když je to mně, vám, jim, jemu i všem úplně jedno.
Stačilo.
Tak, seberte mě už, prosím, někdo z té země, poskládejte mě zpátky do mé lidské podoby, posaďte mě na židli a... nebo ne, nechte mě už raději umřít a rozložit se, než mě zkusit postopadesáté sešít. A když jsem se už zase začala takhle rozkošně, pomalu rozpadat, tak vlastně není třeba nijak násilně zasahovat do procesu...
Tak, seberte mě už, prosím, někdo z té země, poskládejte mě zpátky do mé lidské podoby, posaďte mě na židli a... nebo ne, nechte mě už raději umřít a rozložit se, než mě zkusit postopadesáté sešít. A když jsem se už zase začala takhle rozkošně, pomalu rozpadat, tak vlastně není třeba nijak násilně zasahovat do procesu...
