Koukej jak je venku úplně hrozně krásně, je tu listopad a lesy šumí a listí padá, podzim zas přichází, ale mě je narozdíl od Fasugy v téhle roční době úplně nejlíp na světě, protože je všechno tak nádherně krásné!
Víš, jak je lidem před smrtí vždycky najednou úplně dobře? Tak podzim je tohle, podzim je ten poslední hezký okamžik před tím, než to všechno pohřbí nekonečné, neprůhledné vrstvy čistě bílé... Však sníh se proto nejlíp maluje temperou, protože milióny a bambilióny malinkých sněhových vloček tvoří neproniknutelnou bílou tmu, do které se při troše štěstí můžeš zabořit až po pás, nejde nakreslit žádnou jemnou vodovkou, protože z něj nikdy nepůjde taková tíha, když bude probleskovat třeba jen milimetr papíru. Bílou tmu která zakryje všechnu tu suchou krásu celého roku, vyhřívanou jarním sluníčkem a bičovanou letní bouřkou.. Než takhle zmizí všechny ty barvy ze kterých jde mít radost tak je nejlepší řešení mít radost úplně ze všeho, protože radost jako taková není nic, co může zevšednět, je to něco jako uhasení žízně, vynoření se z vody, když už plíce potřebují vzduch, je to pocit, který se dostaví vždycky, pokud mu to dovolíš a uvědomuješ si jej.
Radost prožívá každý jinak, každému ji způsobuje něco jiného, avšak její koncept je stále stejný. Pocit, který může a nemusí být euforický, může a nemusí mít důvod a logické vysvětlení, může a nemusí mít příčinu a může a nemusí ji způsobit někdo jiný. Široký pojem, tahle radost. Ale když je vlastně radost tak moc relativní, otevřená a neohraničená, už mi přijde vlastně tak trochu logické, proč se lidi občas tak rádi topí a plácají ve smutcích, špatných náladách a přenášejí to na ostatní i když by mohli být šťastní jen tak, sami od sebe bez nějaké dlouhé cesty a množství nedosažených či nedosažitelných prostředků... Možná proto, že smutek způsobuje i lidský soucit. A něha a laskavost, typické pro lidský soucit, jsou samy o sobě přece krásným důvodem k radosti. Radost pramenící z vlastního smutku. To je mi ironie, takhle při neděli...
Je ale jisté, že pokud se dokážeš odpoutat a nelpět na štěstí a radosti ostatních, jen na vnímání sebe sama (což není sobecké, jen naprosto spolehlivé) a dovedeš v sobě najít to, co ti udělá radost a pak se dlouho a opakovaně radovat z každé sebemenší krásy. A budeš nejšťastnější člověk na světě.
Víš, jak je lidem před smrtí vždycky najednou úplně dobře? Tak podzim je tohle, podzim je ten poslední hezký okamžik před tím, než to všechno pohřbí nekonečné, neprůhledné vrstvy čistě bílé... Však sníh se proto nejlíp maluje temperou, protože milióny a bambilióny malinkých sněhových vloček tvoří neproniknutelnou bílou tmu, do které se při troše štěstí můžeš zabořit až po pás, nejde nakreslit žádnou jemnou vodovkou, protože z něj nikdy nepůjde taková tíha, když bude probleskovat třeba jen milimetr papíru. Bílou tmu která zakryje všechnu tu suchou krásu celého roku, vyhřívanou jarním sluníčkem a bičovanou letní bouřkou.. Než takhle zmizí všechny ty barvy ze kterých jde mít radost tak je nejlepší řešení mít radost úplně ze všeho, protože radost jako taková není nic, co může zevšednět, je to něco jako uhasení žízně, vynoření se z vody, když už plíce potřebují vzduch, je to pocit, který se dostaví vždycky, pokud mu to dovolíš a uvědomuješ si jej.
Radost prožívá každý jinak, každému ji způsobuje něco jiného, avšak její koncept je stále stejný. Pocit, který může a nemusí být euforický, může a nemusí mít důvod a logické vysvětlení, může a nemusí mít příčinu a může a nemusí ji způsobit někdo jiný. Široký pojem, tahle radost. Ale když je vlastně radost tak moc relativní, otevřená a neohraničená, už mi přijde vlastně tak trochu logické, proč se lidi občas tak rádi topí a plácají ve smutcích, špatných náladách a přenášejí to na ostatní i když by mohli být šťastní jen tak, sami od sebe bez nějaké dlouhé cesty a množství nedosažených či nedosažitelných prostředků... Možná proto, že smutek způsobuje i lidský soucit. A něha a laskavost, typické pro lidský soucit, jsou samy o sobě přece krásným důvodem k radosti. Radost pramenící z vlastního smutku. To je mi ironie, takhle při neděli...
Je ale jisté, že pokud se dokážeš odpoutat a nelpět na štěstí a radosti ostatních, jen na vnímání sebe sama (což není sobecké, jen naprosto spolehlivé) a dovedeš v sobě najít to, co ti udělá radost a pak se dlouho a opakovaně radovat z každé sebemenší krásy. A budeš nejšťastnější člověk na světě.
