Běžím, v ruce vodítko a na vodítku táhnu chudáka mokrého a nevrlého psa, který se po každých pár metrech zhnuseně otřásá aby se zbavil té divné, mokré a studené hmoty, kterou na něj někdo shora furt hází. Vláčíme, smýkáme, taháme se navzájem a přibíháme domů, oba od hlavy až k patě oděni do deště. Už jen pár metrů... konečně!
Studenýma rukama vytahuji klíče a dvakrát za sebou je pouštím na zem. Typická Markéta...
A zatímco venku přestává pršet a obloha světlá a paprsky pomalinku vykukují zpoza mraků, svlékám se z té, najednou tak těžké látky, lepící se na tělo a balím se do svetru a deky.
Z konečků vlasů mi v pomalých intervalech kape voda na ramena a po zádech mi přeběhne husí kůže. Už to cítím: začíná se hra "horký čaj do dvou minut, nebo zápal plic do dvou dnů". Vyhrává, alespoň prozatím, možnost "čaj" a já postavím vodu. Čekám, koukám z okna a tím "bezcílně zabíjím čas, který bych mohla strávit studiem" (jak řekl pan Kantor).
*CVAK*
Rychlovarná konvice sice nedovařila tak rychle, jak si pod tím pojmem představíš, ale, světe div se, dovařila!
Zalévám, sladím a vybíhám schody "čajovým tempem", které má odvrátit téměř nezvratné- vylití čaje při pohybu posuvném. Divím se vlastní zručnosti při dokončování mé trajektorie a pokládám (nevylitý!!!) čaj na stůl.
Skláním se pro tašku a najednou zavadím pohledem o nádheru odehrávající se venku a rozprostírající se přímo přede mnou, před mým oknem a okem (které jest oknem do duše, však víme...).
Slunce už nezáří tak jasně, ostře, dynamicky, dravě a vzrušeně jako v létě, dnes, snad poprvé tento rok, už má ten mnou milovaný, nádherný, hřejivý nádech, jemný tón maroon, který hladí po duši jako tón správně naladěného nástroje, jako letmý dotek teplé dlaně na chladné kůži, jako vůně a atmosféra vesmírného avšak nesmírně- smírného klidu mého pokoje, když se v létě vracím opálená z táborů, výletů a všemožných dobrodružství...
Můj milovaný Podzim.
Už ho cítím. V ranním chladu, který mi z pod mikiny vyžene poslední zbytky příjemné teplé rozespalosti, ve větru, který už nenese těžkou vůni prachu z rozpálené příjezdové cesty a suché trávy, ale právě naopak- přináší jemné závany zeminy, která se s přeháňkami probudila po tropicky suchém létě, lehkou vůni listů, které však ještě netlejí, nýbrž jen pomalu ztrácí svou zeleň a čerstvost...
Tak už pojď, Podzime, přijmi mé pozvání! Já budu čekat, než se objevíš- v celé své kráse, velkoleposti a kouzlu...
Žádné komentáře:
Okomentovat