Odmítnutí a strach

Napadlo mě zamyslet se nad tím, proč se vlastně tolik bojíme o něco požádat, stát si za svými potřebami a žádostmi, proč sr prostě bojíme odmítnutí. Přečtení knih o seberůstu, různých životních filozofiích a přijetí sebe sama, jadajadajada... mě přiměly k myšlence, že i když všechny skutečnosti, které by nám dle našeho vlastního uvážení měly zlepšit život a přinést nám pocit štěstí, úspěchu a podobně, máme pečlivě naplánované, takových 80 procent z nich stejně upadnou v zapomnění- jen je vymyslíme, naplánujeme a tím to končí. Většinou je na vině jeden jediný prostý důvod.
Jo, strach. Ale z čeho?
...
Nikdy jsem si vlastně neuvědomila, čeho se bojím. Stojím před něčím, co se mi zdá jako nezvladatelný úkol, většinou to má co dočinění s komunikací s ostatními lidmi... a já si radši najdu bambilion výmluv a výkrutek (...a knížek), kterými se přesvědčuju o hlouposti, pošetilosti, krajní nevhodnosti, případné dětinskosti, ale za to velmi časté naivitě svého nápadu do té doby, než mě strach pohltí, sežere mě zaživa a zevnitř a nenechá ve mně ani špetku sebejistoty, přestože vášeň pro tu činnost, pro ten sen či potřebu tam pořád někde je, furt tam na stejném místě a já ji tam cítím. Stačilo by malé popostrčení, náznak a měla bych to všechno nadosah... Ale...
Nic, takovéhle věci nepřicházejí. Vyšší moc? Vesmír ani karma nenadržují, jen udržují životní rovnováhu. Musíme se sami popasovat se svým strachem, přestože to často bývají ta nejsilnější pouta, s jimiž za život budeme mít svázané ruce.
...
Ale já nevím, tápu ve tmě nejistoty, mám v sobě tolik neznáma, že mi není známo, jak se jej zbavit...