Fotky

Fotky.
Prostředek k esteticky příjemnému zobrazení reality?
Osobně nikdy nedělám fotky za tímhle účelem- abych někomu ukázala, že mám smysl pro kompozici, či "dobré oko", nebo, nedejbože, abych měla "sladěný instagram". Ale fotím jen věci/ lidi které/ kteří ve mně nechají nějaký dojem, příjemný, či naopak silně zastrašující pocit. Vždycky, když fotím, myslím jen na to, jak mi je, protože si ten pocit chci uchovat, aby mi připomínal, že před pár dny jsem si nepřipadala jako chodící troska, ale bylo krásně a já jsen byla moc šťastná. Jak jsem si četla u okna při západu slunce a při každém otočení listu jsem se dívala na ty krásné, avšak pomalu mizející červánky. Jak se mi nohy bořily do teplého písku a jak mě ten samý písek škrábal pod horním dílem plavek, dokud jsem se nevnořila do chladné vody. Jak jsem šla v šeru lesem, slyšela jsem vítr a v nose mě lechtal vlahý večerní vzduch vonící mořem. Jak jsem se vzbudila po bouřkové noci, kdy kapky s rostoucí a klesající intenzitou vytrvale klepaly na plachtu stanu, ještě dlouho před budíčkem, ve stanech kolem mě bylo ticho, a za několik dlouhých minut začaly kuchařky šoupat korkovými podrážkami přezůvek, tlumeně cjnkat hrnci a dvojhlasně zpívat Tulácký ráno. Jak se na mě usmívali neznámí lidi ve městě, když jsem šla naboso po chodníku.
Ale nejkrásnější věci si stejně vždycky nechávam pro sebe. Třeba jak se na lidi usmívám a oni se usmívají na mě. To je moc krásné.