Vracím se

Koukám na západ slunce
barví mi tváře
dorůžova
a já přemýšlím, jestli je to pořád to stejné
Slunce.
I když se tolik věcí
změnilo.
I teď je to tak krásné.
Ale bez kouzla
Kouzla Slunce, které se nesměle a unaveně schovalo do moře
a nechalo mě stát na břehu samotnou,
s nohama zabořenýma v chladnoucím písku,
s úsměvem na rtech,
slzami v očích
a myšlenkou mizící s tím kouzelným okamžikem.
Pocit nekonečnosti a přitom nepotřebnosti, pomíjivosti a nepatrnosti.
Akorát už myslím na někoho jiného.
Tohle je ono.
Ano, děkuji, pocity.