Oslavil jsi to vodkou, rumem, panákama a nespočtem drinků. Máš pocit, že jsi už opravdu dospělý, protože už MŮŽEŠ VŠECHNO. Jo, můžeš se třeba taky sám zničit dojmem vlastní dokonalosti, vševědoucnosti a neomylnosti. Protože nejsi dospělý. A ještě celý život nebudeš.
Dospěješ v okamžiku před smrtí. To je okamžik, do kterého jsi dospěl, maximálních zkušeností dosáhneš právě v tuto chvíli. Ale moc si ji neužiješ, hm?
Pomyslné věkové hranice jen značí, jak dlouho už ti vymývali mozek aby ses naučil jak zapadnout, jak se chovat a "být normální", naučit se všem přístojnostem na veřejnosti, správnému chování k lidem "z vyšších společenských vrstev". Až před smrtí teprve všichni dospějeme a soustředíme se na to nejdůležitější- jebat na všechny povrchní starosti, povýšenecký pocit vlastní nepostradatelnosti a důležitosti a sobecké postoje, protože jsme mnohokrát nějak mylně nabyli dojmu, že jsme "něco víc", než ostatní.
A vy myslíte že takoví nejste. Že jste přece lepší než nekdo takový, že jste lepší než nějací povrchní sobci... Hm?
...
A nebojte, všichni během života několikrát umřeme. Nespočetněkrát. S každým krásným opojným pocitem, který zmizel a vypařil se a my už jej nikdy neprožijeme znova. Vím, už se ti vybavují. Už si vzpomínáš? Na každý, jednotlivě? Na každou radostnou hloupost? Už tě ty drobnosti a malichernosti, které jsi bral za zcela normální začínají naplňovat štěstím? Když ne teď, tak kdy? Až budeš umírat? Až budeš mít poslední minutu? Na co ti bude. Proč ne teď, proč se musíme nejdřív dojímat a pak až jsme schopni se zaradovat z nějaké krásné vzpomínky?
Proč to držíš v sobě? Pověz, poděl se, rozesměj mě. Proč chceš jen zapadnout a mít pocit vlastní dokonalosti z dobře odvedené práce, "správných názorů", které tak označilo pět lidí a ty to bereš jako psanou pravdu, mít pocit vlastní dokonalosti z posudku druhých.
Proč upřímnou radost skrýváme? Stydíš se smát? Nemáš čemu? S kým? A co jenom tak? I kdybych byla jediná, já tu radost stejně ucítím. Vždycky, vždycky- jako vůni dobrýho čaje.
Dospěješ v okamžiku před smrtí. To je okamžik, do kterého jsi dospěl, maximálních zkušeností dosáhneš právě v tuto chvíli. Ale moc si ji neužiješ, hm?
Pomyslné věkové hranice jen značí, jak dlouho už ti vymývali mozek aby ses naučil jak zapadnout, jak se chovat a "být normální", naučit se všem přístojnostem na veřejnosti, správnému chování k lidem "z vyšších společenských vrstev". Až před smrtí teprve všichni dospějeme a soustředíme se na to nejdůležitější- jebat na všechny povrchní starosti, povýšenecký pocit vlastní nepostradatelnosti a důležitosti a sobecké postoje, protože jsme mnohokrát nějak mylně nabyli dojmu, že jsme "něco víc", než ostatní.
A vy myslíte že takoví nejste. Že jste přece lepší než nekdo takový, že jste lepší než nějací povrchní sobci... Hm?
...
A nebojte, všichni během života několikrát umřeme. Nespočetněkrát. S každým krásným opojným pocitem, který zmizel a vypařil se a my už jej nikdy neprožijeme znova. Vím, už se ti vybavují. Už si vzpomínáš? Na každý, jednotlivě? Na každou radostnou hloupost? Už tě ty drobnosti a malichernosti, které jsi bral za zcela normální začínají naplňovat štěstím? Když ne teď, tak kdy? Až budeš umírat? Až budeš mít poslední minutu? Na co ti bude. Proč ne teď, proč se musíme nejdřív dojímat a pak až jsme schopni se zaradovat z nějaké krásné vzpomínky?
Proč to držíš v sobě? Pověz, poděl se, rozesměj mě. Proč chceš jen zapadnout a mít pocit vlastní dokonalosti z dobře odvedené práce, "správných názorů", které tak označilo pět lidí a ty to bereš jako psanou pravdu, mít pocit vlastní dokonalosti z posudku druhých.
Proč upřímnou radost skrýváme? Stydíš se smát? Nemáš čemu? S kým? A co jenom tak? I kdybych byla jediná, já tu radost stejně ucítím. Vždycky, vždycky- jako vůni dobrýho čaje.
Osobně se domnívám, že ten pes je zakopaný někde jinde. Když se nad tím zamyslím, žijeme v době, kdy se už de facto nemusíme starat o přežití (v tom slova smyslu, že nemusíme bojovat o přežití). A abychom tomu nasadili korunu, zabili jsme Boha. Proč to vlastně plácám?
OdpovědětVymazatNo, přijde mi, že jsme se zbavili všech těch pomyslných hodnot, co nás definovaly - hodnoty jako život, duše, víra, ctnost apod. Ty hodnoty jsme zničili a sami sobě se tak odcizili. Dneska vlastně člověk neví, kdo, co, vlastně je. Dřív to bylo, alespoň z mého úhlu pohledu, jednodušší; starověký člověk byl především "člověk" stvořený Bohem k obrazu svému. Dejme tomu novověký člověk sám sebe pak viděl jako vrchol evoluce, tj. identitu našel v nějakém dalším účelu. A co máme my? Jsme jenom výsledkem kosmické náhody.
A co tím vším sleduji? No, že dneska už ty, anebo já, anebo jakýkoliv cizinec, co tohle bude číst, vlastně neví, kdo je. Když se tě zeptám, kdo jsi, samozřejmě odpovíš: Já jsem Ta a Ta. Když se budu ptát dál, řekneš: Jsem příslušníkem rodu Homo Sapiens. Když dál, řekneš: jsem ctižádostivá, ambiciózní, dekadentní apod. Ale to jsou vlastnosti, akcidenty, ale nejsi to ty.
A to si myslím je jádro problému - jakoby vykořenění, které všichni cítíme. Někteří na to reagují tak, jak popisuješ; začlení se do stáda (tj. do skupiny, kde už vládne nějaké přesvědčení) a přijmou jeho identitu za svou. Pak jsou takový dekadenti jako já, co pijí a snaží se za každou cenu zničit, protože odpověď už dávno zapomněli. A pak jsou tady lidé jako ty. A to, jak odpovídáš ty, musíš vědět především ty. :)
Měj se krásně a pokračuj v psaní :).