Stydím se

Buší mi srdce,
těkám očima
ze strany
na stranu,
zvedám nohu k dalšímu kroku,
snad nespadnu,
prosím.
Nastává asi největší nepochopení mě samotné, mnou samotnou,
vnitřní boj,

stejně zbytečný jako resuscitace mrtvoly.
Láká mě kouknout se ti do očí
tak moc chci.
Zvedám je,
pomalu
naskýtá se mi ten úžasný-
AU!
to pálilo
štíplo to
jako střep
sklopila jsem pohled,
ucukla jsem,
už se ti do nich dávno nedívám,
tisíce marných pokusů
a já pořád ještě netuším,
jakou mají vlastně barvu.
Tak zvedám hlavu
a

"Ahoj!"
...
Ale stejně...
nejlepší na tom je vědět,
že narozdíl od mých
se tvá "okénka do duše"
budou při každém dalším setkání
vpíjet do těch mých
a já budu stejně zbaběle utíkat.